O Germánských národech – Němcích, Rakušanech, Švýcarech a Holanďanech je všeobecně  známo, že se mezi sebou nesnášejí. No možná je to příliš silný výraz, ale každopádně se nemají v oblibě ;o) A když na to přijde, haní jeden národ druhý. Nevím čím to je, asi to zřejmě pochází z minulosti ;o)

O Rakušanech Němci říkají, že jsou to sedláci nebo také Schluchtenscheißer – Bedeutung: regional, umgangssprachlich, abwertend, beleidigend. Es ist ein Ausdruck für ein wildes Bergvolk in den Alpen. Der Ausdruck zeigt die Hassliebe der sogenannten Berliner Piefkes für die ÖSI (Österreicher) nebo také die Bezeichnung eines in den Bergen wohnenden Menschenschlags, der dann zwangsläufig – während er in den Bergen weilt, in die Schlucht kackt…

Z Holanďanůsi dělají srandu, že pořád, ať jsou kde jou, za sebou tahají Wohnmobil – citát: „Holländer sind eigentlich nette Leute, wenn sie unsere Autobahnen nicht mit Wohnmobilen verstopfen würden ..“ a nazývají je tzv. Kaaskopp“ nebo „Käskopp – pochází z výroby holandského sýru.
Pro ty, co umí holandsky: „Enne Kaaskopp ůdder Kießkopp es ene Holländer, jenou jenůmme, ne Nederlängsche. Dat säät mer em Rhingland_esu, weil dä Kies fůn doh no hee kütt, un weil di doh kaas för der Kies sare. Et kann_enß ne kleijne Braßß, ne Ärjer odder e Jrummele üßdröcke, es ävver janz öff bloß löstesh jemeindt.“

A Švýcaři jsou známí svou pomalostí “ Die Schweizer, oder?“ –  to se samozřejmě musí vyslovit s určitým přízvukem, ale každopádně dopadli jsou ze všech nejlépe…. asi to bude souviset s jejich nezávislostí, kterou si uchránili dodnes!

A když se zeptáte Němců, co o nich povídají ostatní národy, odpoví samozřejmě: Über die Deutschen? -NIX!!!!
Außer, dass sie zwanghaft, humorlos, langweilig, spießig aber sehr fleißig sind, aber das stimmt alles nicht!“ ;o)

Tak sem trochu brouzdila po internetu a našla jsem zajimavé věci …. V jednom německo – holandském foru byla zmínka o tzv. Moffen!

http://de.wikipedia.org/wiki/Mof


Tady jednotlivé významy ke slovu Moffen:

Mof/Moffen ist ein Schimpfwort für einen Deutschen…

Mof (Einzahl): urspr. Schimpfwort für in den Niederlanden arbeitende Deutsche, und zwar westfälische Arbeiter und Angestellte: (een Westfaalse mof).

Moffen“ als Verb heißt so viel wie „muffeln, feucht-faulend stinken“.

Die längst schon urbanisierten Amsterdamer und Utrechter und Nijmwegener benannten die noch sehr bäuerlichen deutschen Nachbarn wohl nach diesem Kulturmangel.

Wenn also das Verb „moffen“ heute in den Niederlanden „schmollen“ bedeutet, so ist für mich die Bedeutungsverwandtschaft – „muffelig“ und „stinkig“ ein Grund, auch hinter den „Moffen“ sog. „Stinker“ zu sehen….

Internet je holt mocná věc a kdo hledá ten najde ;o) Mezi námi ani nechci vědět, co se povídá mezi o ostatními národy o nás Češích… ;o) Ale asi bychom se divili!

Člověk by si myslel, že po 12 letech od sjednocení Německa, rozdíly mezi „východními a západními Němci“ nebudou existovat.

Ale dodnes jsou jako i u většiny států z východní Evropy patrné. Nejedná se jen o průmyslový rozvoj v jednotlivých zemích, ale i o mentalitu lidí, což vlastně spolu ať chceme nebo nechceme souvisí…

Západní Němci nemají východní Němce moc v lásce, tvrdí že 99,9 % východních Němců je „faul, arbeitslos und unzufrieden“ ;o)
A když je pak poznáte, zjistíte, že jsou skutečně jiní. S tím že jsou stále nespokojení naprosto souhlasím, ale jestli jsou líní, to nemohu posoudit. Co se týče té nezaměstnanosti, to je také pravda. Ve východním Německu je daleko méně pracovních příležitostí než v západním. Západní Němci tvrdí, že za to může jejich pracovní morálka, že některé firmy, které výborně prosperují v západním Německu, by ve východním ihned zkrachovali. Zřejmě tedy na tom něco bude.

Např. je zajímavé, že dodnes – ještě po 12 letech po spojení – se každému západnímu výdělečnému Němci nebo cizinci (takže i mě) strhává každý měsíc z platu tzv. „Solidaritätszuschlag“ na obnovu východního Německa… Tak si tak říkám, jak je možné, že se za tak dlouhou dobu nepostavili sami na vlastní nohy, když tam celou dobu plynou peníze. Když se pak díváte na televizi, náš oblíbený program je „Mieten, kaufen, wohnen“, a vidíte jaké byty se tam pronajímají za (pro nás žijící v Bavorsku)  naprosto směšné ceny, akorát Vás to naštve!

http://de.wikipedia.org/wiki/Solidaritätszuschlag

Jak to krásně vystihla paní Simona Stašová v rozhovoru s Markem Vašutem ve filmu „Román pro ženy“, téma východní a západní Němci je a stále bude ještě nějakou dobu aktuální!

Stašová: Jmenuje se Hans, je architekt a z Hamburku, narodil se tam – takže žádnej bejvalej Enderák!
Vašut: že jsem tak smělej, proč je pro rodící se vztah mezi mužem tak důležité v jakém režimu ten dotyčný vyrůstal?
Stašová: protože mužům vyrůstajícím za socialismu chybí 2 životně důležité věci: styl a sebevědomí – já myslím Pažoute, že zrovna ty bys o tom něco měl vědět!

A jaké přezdívky můžete zaslechnout o východních Němcích?

– OSSIS
– ZONIES
-OSTBLOCKBEWOHNER
-OSTZONAL

No ze začátku se mě to pěkně dotklo, když můj přítel vyprávěl naším známím, že jsme o víkendu byli „im Ostblock“ Ale oni to tak nemyslí, ani mezi sebou to asi neberou jako urážky, spíš se tak škádlí, což je pro nás absolutně nepochopitelné ;o)

Pokud se někomu zdá, že jsem vztahy mezi západními a východními Němci popsala trochu jednostranně, je to tím, že mi opačná zkušenost chybí, pokud někdo tyto zkušenosti máte, budu ráda za každý komentář! ;o)

Jak říká můj přítel, nic nefunguje v Německu tak dobře jako zákony a pravidla…  Rozhodla jsem se uvést několik zajímavých, která se týkají každodenního života.

Některá jsou již několik desetiletí tak zažitá, že je nemožné ani na základě rozvíjejícího průmyslu je změnit!

Takový pěkný příklad je například otvírací doba – přes týden a v sobotu jsou obchody jako u nás otevřené do 20 hodin, ale v neděli jsou všechny obchody v Německu zavřené. Pocházím z Českých Budějovic a tam jsou obchodní centra a supermarkety stejně jako v Praze celý týden a víkend otevřené, tak jsem si těžko zvykala na to, že v neděli kromě benzínky nikde nic nedostanete!

V neděli se také striktně dodržuje klid. Nesmí se dělat  žádný rámus, např. vrtat vrtačkou, v poledních hodinách sekat trávu atd. Večerní klid je uzákoněný od 22 hodin a ať vás ani nenapadne po desáté třeba hrabat sníh….To jsem zkusila jednou a pěkně sem si od sousedky vyslechla její přednes…. Ale že její 19. letý syn přijede opilý ve 4 hodiny ráno z diskotéky a dělá před barákem cirkus, to je v pořádku….

K mytí auta jsou samozřejmě myčky aut a ne parkoviště před domem nebo řeka! Němci velice dbají o životní prostředí a o své okolí a je pravda,  že je vše upravené a hezké a v řekách je krásně čistá voda, v které se dá koupat. Co se týče odpadků, ty se třídí na plasty – tzv. „Grüner Punkt“, papír, normální odpad a bio-odpad.

Na začátku je to věda, ale rychle se na to zvykne. Teď mi třeba připadá v Čechách komické ten odpad tak striktně netřídit, mám vždy špatné svědomí, když musím vyhodit kelímek od jogurtu nebo balení od salámu do normálního odpadu! A co jsem ještě zapomněla – k třídění odpadu také samozřejmě patří různé barvy pytlů, do kterých se odpad třídí. Pro „Grüner Punkt“ existují žluté plastové pytle, které se musí vyzvednout ve Wertstoffhof – něco jako náš sběrný dvůr.

http://de.wikipedia.org/wiki/Recyclinghof

To je jedna z nejdůležitějších činností Němců v sobotu dopoledne! Všichni naloží do aut svůj „Müll“ a jedou do Wertstoffhofu. Je to sranda je pozorovat, jak vykládaj papír, skleněné láhve – na ty většinou  žádná záloha není – a tahaj starý nábytek. Jiní, většinou cizinci, zas ten nábytek nakládají a odvážejí pryč. Je to tam jak v mraveništi ;o)

Na co si je také třeba zvyknout je vracení plastikových láhví. Ty se u nás jako jediné třídí jako plasty. Tady vám za každou flašku k nákupu přičtou 25 centů navíc. Mladiství samozřejmě nechávají flašky ležet – ty mají přeci peněz dost, ale při normálním nákupu leze vyhazování flašek pěkně do peněz!

Určitě by se k tomuto tématu našlo ještě mnoho příkladů, ale já jsem se snažila vybrat ty nejdůležitější. Pokud mě zas něco napadne, určitě napíšu k tomutu tématu další část.  ;o)

Pokud čtete můj blog pro inspiraci k Vaší budoucí cestě do ciziny, mám pro Vás pár užitečných typů.

1.typ – kupte si auto

Z vlastní zkušenosti totiž mohu potvrdit, že je skoro nemožné absolvovat více přijímacích pohovorů v cizím státě pokud nevlastníte auto nebo v lepším případě soukromé letadlo. Cesty dopravními prostředky jsou zdlouhavé a ještě k tomu Vám drásají nervy… stačí si počíst v příspěvkách: „Na cestách“.

2.typ – neplýtvejte dovolenou

Pokud cestujete za hranice, potřebujete nejméně 3 dny volna, dva na cestu tam a zpět a jeden na samotný pohovor, ostatní je sebevražda. Já jsem tím věčným ježděním sem a tam promrhala celou svou roční dovolenou. Samozřejmě cesta na pohovor, další cesta k podpisu smlouvy a pak nějaká ta školení, ta se dají přece stihnout několik měsíců před tím než samotný pracovní úvazek začne.

Za 3. šetřte síly

První tři měsíce samozřejmě každý zaměstnavatel očekává Vaše nejlepší pracovní nasazení. Ale nejhorší je, že po tomto několikaměsíčním pendlování mezi dvěma státy a zaměstnavateli bez jakékoli dovolené a bez výhledu na nějakou brzkou dovolenou Vám začnou docházet síly…

Ale ten pocit, když se jedete podívat do míst, kde budete zanedlouho pracovat je k nezaplacení.  V tu chvíli je člověk na sebe opravdu hrdý.

Jako cizinec dále bojujete s předsudky – rodinných příslušníků, kolegů a známých Vašeho partnera, kteří jsou přesvědčeni, že jste se sem vplížili nebo dokonce vdali jen kvůli neomezenému povolení k pobytu nebo pracovnímu povolení, jak to dělají některé kandidátky z východních států…

Teď se neubráním tomu, neuvést příklad z vlastní zkušenosti. Když jsem byla ten rok jako aupair v Rakousku, zeptala se mě rodina po pár dnech, kdy si teda tam začnu hledat nového přítele, abych se tam do roka vdala! Tenkrát jsem nechápala…

Je to nepříjemné, se několik měsíců snažit o to, přesvědčit ostatní, že jste se sem přistěhovali proto, že Vašeho partnera máte rádi a že to ostatní opravdu nemáte za potřebí, protože se doma zas tak špatně nemáte…

Zas na druhou stranu to chápu! Spousta cizinců se sem stěhuje, nepracuje tu a čerpá akorát sociální dávky. Přichází sem s celou rodinou, bydlí pohromadě s více rodinami v jednom bytě a pracuje z nich jen málokdo… Z toho důvodu jsou pak velké daně, zadluženost státu roste a kriminalita stoupá. Ale zas oni jsou ti, co dělají tu práci, o kterou Němci nemají zájem. V podstatě si za tutu situaci můžou sami. Po válce přijali každého cizince, který tu požádal o azyl, aby se zbavili své minulosti a později cizinci stále více přejímali práci, kterou Němci nechtěli dělat…

Každopádně za tuto situaci také nesou vinu jako i u nás nedokonalosti v zákonech… což je v Německu vlastně velký paradox, protože není nad německé zákony ;o)

Ten první rok je nejhorší!

Po přestěhování musíte začít fungovat v cizím jazyce z minuty na minutu. Je to něco jiného než když občas jedete na služební cestu do zahraničí, nebo máte pár hodinový meeting nebo seminář v cizím jazyce. Po meetingu jdete domů ke svému partnerovi nebo rodině, s přáteli do hospody a tam se odreagujete. Takhle ale musíte fungovat „auf Deutsch“ celý den, týden a dokonce i o víkendu… Ze začátku se těšíte na víkend, pak už máte ve čtvrtek pocit, že pátek nezvládnete a za několik měsíců Vás to vycůcne… Když pravidelně přejíždíte hranice, cítíte se hrozně hloupě. Všichni mluví buď německy a nebo zas česky a mozek tuto rychlou změnu nestíhá. Po čase se Vám začnou plést slova dohromady a v obou jazycích ztrácíte pohotovost.

A pak najednou přijde změna. Zvyknete si na ten nápor, najednou zvládáte i při jízdě autem vnímat zprávy a dopravní informace, slyšíte i to co si děti šeptají u vedlejšího stolu při obědě a uvolníte se večer u německého filmu, což horšího zamilujete si německé filmy.

To vede k tomu, že začnete používat cizí řeč jako mateřskou – nepřemýšlíte o tom, co vlastně chcete říct, dopředu si obsah vět nepřipravujete a nepřekládáte je. Mluvíte plynule a tím pak  ztrácíte zas pohotovost v překladu… Učit se cizímu jazyku se stává tématem na celý život, které neustále vyvýjíte a zlepšujete a zapomínáte..

Když se jednoho dne přistihnete, že automaticky reagujete v cizí řeči, je Vám strašně trapně… Doma v Čechách Vám vylítne místo „Dobrý den“ – „Hallo“ a místo „co?“ – „was?“ a když se vrátíte po 14 dnech dovolené zpátky, připadáte si jako prvňáček, který se učí první německá slova. Mozek si za těch 14 dní zvyknul nepřemýšlet a pak ho musím vždy 2 dny nutit, aby se mi vrátil do starých kolejí. Asi se smějete, ale je to tak, ten kdo to nezažil to nepochopí… Dříve jsem také nechápala jak naše známé osobnosti, které se po 89. ostěhovaly do zahraničí, po pár letech neuměly česky… Člověk se musí opravdu snažit, aby nezakrněl, udržovat pravidelný kontakt a hlídat se…zní to paradoxně, ale skutečně je to tak. A co Vás dokáže nejvíce naštvat, když si Vás pubetrální bratr pokaždé dobírá, že už jste jako ti Němci a že jste pochytili jejich přízvuk.

Poslední fází jsou sny v cizím jazyce. Nejdříve vyprávíte přítelovi v noci česky, ten se samozřejmě diví a teprve když se po 3. ptá: „Was?, Was?? Was hast Du gesagt???“ se probudíte… Pak přijdou dvojjazyčné sny, dále sníte poprvé o svém přítelovi v němčině , pak o kolegách, dětech ze školy a každodenních starostech.

A teprve pak si můžete v klidu oddychnout, protože v tomto momentě jste to zvládli.

Ten pocit, jak se člověk cítí v cizím státě, se dá vyjádřit jen jedním slovem, no přeci jak „cizinec“… No chtěla jsem být trochu vtipná a přiznávám, že se mi to asi moc nepovedlo ;o)

Ale teď vážně. Ten největší problém je samozřejmě jazyk, který jste se sice několik let učili ve škole, ale v cizí zemi najednou zjistíte, že téměř nerozumíte… Že to, co jste se tak těžce naučili a po té poctivě zapomněli, vlastně vůbec nepotřebujete – a to ca. 75%.  Vzpomínám si, jak jsem se několikrát za sebou na jednotlivé zkoušky opakovaně učila plusquamperfektum, futurum II., všechny možné konjunktivy, Vorzeitigkeit a Nachzeitigkeit… Každý si během studia klade tu otázku, k čemu je to vlastně dobré? Po několika letech jsem to pochopila – ke složení zkoušky, k  ničemu jinému, asi tak jako 75% náplně studia! Učíme se přeci pro školu, ne pro život ;o)

Jako ve všech státech, tak i v Německu lidé nemluví spisovně takzvanou Hochdeutsch ale mluvenou podobou jazyka. V jednotlivých státech k tomu přibydou jěstě různé podoby dialektu. Starší lidé a hlavně na vesnicích nemluví jinak než dialektem, co mě ale udivilo, že někteří Hochdeutsch vůbec nerozumí;o) Nejlépe je rozumět severním Němcům, protože ti žádný dialekt nemají, z toho důvodu je severní němčina všeobecně nazývaná tzv. Oxforddeutsch.

Takže prvním, čím zapůsobíte je Váš jazyk. Jakmile promluvíte, ať je to kdekoli, všichni ví, že jste cizinec a začnou na Vás čumět (věřte mi to není koukání, to je čumění)! V hlavách jim koluje, co jste asi za národnost, podle přízvuku Němci totiž i poznají, že jste z východu … „aus dem Osten“, jak rádi říkají.

Takže v tomto  momentě už jste prohráli, ačkoli bitva ještě nezačala ;o)

Ten první krok, jak začít život v nové zemi, jsem měla díky tomu snadnější, že jsem se mohla přihlásit k pobytu na přítelovo adrese. Bez trvalého bydliště bych se nemohla ucházet o zaměstnání, ale ani si např. zařídit bankovní konto, což automaticky musíte doložit ve svých Bewerbungsunterlagen.

V roce 2008 byla Česká republika sice již několik let v Evropské unii, ale vyřízení pracovního povolení bylo stále nutností. Alespoň jsem ale měla neomezené povolení k pobytu, to už byl světlý začátek.

Německo je všeobecně známé svými přehnanými zákony a byrokracií, což celou věc značně ztěžuje… Tak začala má honba po úřadech a tápání v začarovaném kruhu…

Po několika měsíčním hledání zaměstnání mě pozvala k pohovoru jedna pracovní agentura z Mnichova. Považovala jsem to za ohromný úspěch, dokud jsem se tam nedozvěděla, že nové zaměstnání nenaleznu bez pracovního povolení a pracovní povolení je přidělováno jen na základě smlouvy od zaměstnavatele – ein Teufelskreis halt. Měla jsem v podstatě dvě možná řešení – buď se vdát kvůli pracovnímu povolení, jako to dělají některé východní národnosti, a nebo čekat na zázrak.

Chtělo by se Vám vdávat kvůli pracovnímu povolení? Mně ne, tak jsem holt čekala na ten zázrak… ;o)

Poté, co jsem se přestěhovala do zahraničí, se často setkávám s tím, že se mě lidé se zájmem ptají, jaké to je žít v cizím státě, komunikovat v cizím jazyce a že jsem si jistě finančně polepšila…

Samozřejmě je pravda, že se v zahraničí více vydělává, ale co pro to člověk musí obětovat a za jakých podmínek si většina Čechů nedokáže ani představit.

Nikdo Vám předem například neřekne, že Vaše studium nebude v zahraničí uznáno. Když budete mít štěstí, uznají Vám alespoň titul, ale bez studijního zaměření je Vám akademický titul stejně víceméně k ničemu.

O nás Češích se povídá, že jsme šikovný a učenlivý národ a není problém se uplatnit i v jiné branži než člověk vystudoval. V zahraničí to ale bohužel takto nefunguje. Když se ucházíte o zaměstnání, musíte doložit státně uznaný certifikát nebo studium – např. “sgn. staatlich anerkannter Sozialpädagoge“. Jinak řečeno bez státně uznaného studia Vám nikdo nedá šanci.

Já jsem se do cizího státu nechtěla stěhovat bez zaměstnání za žádnou cenu, jako bych věděla, že ten první rok by byl tak ještě daleko horší…

Raum E 14

Posted: 02/06/2010 in nove zamestnani

Škola tu začíná v polovině září, takže jsem měla ještě 14 dní, abych se prokousala novým  Schulplanem a zapracovala se. Mým prvním úkolem bylo zařídit dětem místnost pro volný čas –  „Raum E14“ . Dostala jsem budget a volnou ruku při výběru. Objednala jsem jim sedačky, stoly a židle, skříňky, polštáře a květiny. Taky dostali rádio, časopisy, stolní hry, kicker, stolní tenis. V místnosti zůstal v rohu bar, který na začátku spíše překážel, ale později se ukázalo, že tam můžeme uskutečnit naše kurzy vaření. ;o)

Ta místnost pro volný čas, alespoň dle mého názoru, vypadá supr. Ale jediný feedback, co jsem od dětí dostala, byl: „No samozřejmě, škola chce na nás ušetřit, tak koupila věci z Ikei…“

Kdysi mi můj otec říkal, že jsem nevděčná, že mám počkat, jak se ke mě budou chovat jednou moje vlastní děti. Ale myslím, že neměl pravdu. My bychom dali tenkrát na gymplu nevím co za to mít takový luxus. My jsme byli vděční a taky hrdí za pohovku a rychlovarnou konvici ve třídě, co nám zasponzorovali rodiče jedné ze spolužaček.

My jsme byli jiní, ze staré školy jak by řekli naši rodiče….