Archive for the ‘Jak se člověk cítí v cizím státě’ Category

Jako cizinec dále bojujete s předsudky – rodinných příslušníků, kolegů a známých Vašeho partnera, kteří jsou přesvědčeni, že jste se sem vplížili nebo dokonce vdali jen kvůli neomezenému povolení k pobytu nebo pracovnímu povolení, jak to dělají některé kandidátky z východních států…

Teď se neubráním tomu, neuvést příklad z vlastní zkušenosti. Když jsem byla ten rok jako aupair v Rakousku, zeptala se mě rodina po pár dnech, kdy si teda tam začnu hledat nového přítele, abych se tam do roka vdala! Tenkrát jsem nechápala…

Je to nepříjemné, se několik měsíců snažit o to, přesvědčit ostatní, že jste se sem přistěhovali proto, že Vašeho partnera máte rádi a že to ostatní opravdu nemáte za potřebí, protože se doma zas tak špatně nemáte…

Zas na druhou stranu to chápu! Spousta cizinců se sem stěhuje, nepracuje tu a čerpá akorát sociální dávky. Přichází sem s celou rodinou, bydlí pohromadě s více rodinami v jednom bytě a pracuje z nich jen málokdo… Z toho důvodu jsou pak velké daně, zadluženost státu roste a kriminalita stoupá. Ale zas oni jsou ti, co dělají tu práci, o kterou Němci nemají zájem. V podstatě si za tutu situaci můžou sami. Po válce přijali každého cizince, který tu požádal o azyl, aby se zbavili své minulosti a později cizinci stále více přejímali práci, kterou Němci nechtěli dělat…

Každopádně za tuto situaci také nesou vinu jako i u nás nedokonalosti v zákonech… což je v Německu vlastně velký paradox, protože není nad německé zákony ;o)

Reklamy

Ten první rok je nejhorší!

Po přestěhování musíte začít fungovat v cizím jazyce z minuty na minutu. Je to něco jiného než když občas jedete na služební cestu do zahraničí, nebo máte pár hodinový meeting nebo seminář v cizím jazyce. Po meetingu jdete domů ke svému partnerovi nebo rodině, s přáteli do hospody a tam se odreagujete. Takhle ale musíte fungovat „auf Deutsch“ celý den, týden a dokonce i o víkendu… Ze začátku se těšíte na víkend, pak už máte ve čtvrtek pocit, že pátek nezvládnete a za několik měsíců Vás to vycůcne… Když pravidelně přejíždíte hranice, cítíte se hrozně hloupě. Všichni mluví buď německy a nebo zas česky a mozek tuto rychlou změnu nestíhá. Po čase se Vám začnou plést slova dohromady a v obou jazycích ztrácíte pohotovost.

A pak najednou přijde změna. Zvyknete si na ten nápor, najednou zvládáte i při jízdě autem vnímat zprávy a dopravní informace, slyšíte i to co si děti šeptají u vedlejšího stolu při obědě a uvolníte se večer u německého filmu, což horšího zamilujete si německé filmy.

To vede k tomu, že začnete používat cizí řeč jako mateřskou – nepřemýšlíte o tom, co vlastně chcete říct, dopředu si obsah vět nepřipravujete a nepřekládáte je. Mluvíte plynule a tím pak  ztrácíte zas pohotovost v překladu… Učit se cizímu jazyku se stává tématem na celý život, které neustále vyvýjíte a zlepšujete a zapomínáte..

Když se jednoho dne přistihnete, že automaticky reagujete v cizí řeči, je Vám strašně trapně… Doma v Čechách Vám vylítne místo „Dobrý den“ – „Hallo“ a místo „co?“ – „was?“ a když se vrátíte po 14 dnech dovolené zpátky, připadáte si jako prvňáček, který se učí první německá slova. Mozek si za těch 14 dní zvyknul nepřemýšlet a pak ho musím vždy 2 dny nutit, aby se mi vrátil do starých kolejí. Asi se smějete, ale je to tak, ten kdo to nezažil to nepochopí… Dříve jsem také nechápala jak naše známé osobnosti, které se po 89. ostěhovaly do zahraničí, po pár letech neuměly česky… Člověk se musí opravdu snažit, aby nezakrněl, udržovat pravidelný kontakt a hlídat se…zní to paradoxně, ale skutečně je to tak. A co Vás dokáže nejvíce naštvat, když si Vás pubetrální bratr pokaždé dobírá, že už jste jako ti Němci a že jste pochytili jejich přízvuk.

Poslední fází jsou sny v cizím jazyce. Nejdříve vyprávíte přítelovi v noci česky, ten se samozřejmě diví a teprve když se po 3. ptá: „Was?, Was?? Was hast Du gesagt???“ se probudíte… Pak přijdou dvojjazyčné sny, dále sníte poprvé o svém přítelovi v němčině , pak o kolegách, dětech ze školy a každodenních starostech.

A teprve pak si můžete v klidu oddychnout, protože v tomto momentě jste to zvládli.

Ten pocit, jak se člověk cítí v cizím státě, se dá vyjádřit jen jedním slovem, no přeci jak „cizinec“… No chtěla jsem být trochu vtipná a přiznávám, že se mi to asi moc nepovedlo ;o)

Ale teď vážně. Ten největší problém je samozřejmě jazyk, který jste se sice několik let učili ve škole, ale v cizí zemi najednou zjistíte, že téměř nerozumíte… Že to, co jste se tak těžce naučili a po té poctivě zapomněli, vlastně vůbec nepotřebujete – a to ca. 75%.  Vzpomínám si, jak jsem se několikrát za sebou na jednotlivé zkoušky opakovaně učila plusquamperfektum, futurum II., všechny možné konjunktivy, Vorzeitigkeit a Nachzeitigkeit… Každý si během studia klade tu otázku, k čemu je to vlastně dobré? Po několika letech jsem to pochopila – ke složení zkoušky, k  ničemu jinému, asi tak jako 75% náplně studia! Učíme se přeci pro školu, ne pro život ;o)

Jako ve všech státech, tak i v Německu lidé nemluví spisovně takzvanou Hochdeutsch ale mluvenou podobou jazyka. V jednotlivých státech k tomu přibydou jěstě různé podoby dialektu. Starší lidé a hlavně na vesnicích nemluví jinak než dialektem, co mě ale udivilo, že někteří Hochdeutsch vůbec nerozumí;o) Nejlépe je rozumět severním Němcům, protože ti žádný dialekt nemají, z toho důvodu je severní němčina všeobecně nazývaná tzv. Oxforddeutsch.

Takže prvním, čím zapůsobíte je Váš jazyk. Jakmile promluvíte, ať je to kdekoli, všichni ví, že jste cizinec a začnou na Vás čumět (věřte mi to není koukání, to je čumění)! V hlavách jim koluje, co jste asi za národnost, podle přízvuku Němci totiž i poznají, že jste z východu … „aus dem Osten“, jak rádi říkají.

Takže v tomto  momentě už jste prohráli, ačkoli bitva ještě nezačala ;o)