Archive for the ‘můj nový začátek’ Category

Pokud čtete můj blog pro inspiraci k Vaší budoucí cestě do ciziny, mám pro Vás pár užitečných typů.

1.typ – kupte si auto

Z vlastní zkušenosti totiž mohu potvrdit, že je skoro nemožné absolvovat více přijímacích pohovorů v cizím státě pokud nevlastníte auto nebo v lepším případě soukromé letadlo. Cesty dopravními prostředky jsou zdlouhavé a ještě k tomu Vám drásají nervy… stačí si počíst v příspěvkách: „Na cestách“.

2.typ – neplýtvejte dovolenou

Pokud cestujete za hranice, potřebujete nejméně 3 dny volna, dva na cestu tam a zpět a jeden na samotný pohovor, ostatní je sebevražda. Já jsem tím věčným ježděním sem a tam promrhala celou svou roční dovolenou. Samozřejmě cesta na pohovor, další cesta k podpisu smlouvy a pak nějaká ta školení, ta se dají přece stihnout několik měsíců před tím než samotný pracovní úvazek začne.

Za 3. šetřte síly

První tři měsíce samozřejmě každý zaměstnavatel očekává Vaše nejlepší pracovní nasazení. Ale nejhorší je, že po tomto několikaměsíčním pendlování mezi dvěma státy a zaměstnavateli bez jakékoli dovolené a bez výhledu na nějakou brzkou dovolenou Vám začnou docházet síly…

Ale ten pocit, když se jedete podívat do míst, kde budete zanedlouho pracovat je k nezaplacení.  V tu chvíli je člověk na sebe opravdu hrdý.

Reklamy

Ten první krok, jak začít život v nové zemi, jsem měla díky tomu snadnější, že jsem se mohla přihlásit k pobytu na přítelovo adrese. Bez trvalého bydliště bych se nemohla ucházet o zaměstnání, ale ani si např. zařídit bankovní konto, což automaticky musíte doložit ve svých Bewerbungsunterlagen.

V roce 2008 byla Česká republika sice již několik let v Evropské unii, ale vyřízení pracovního povolení bylo stále nutností. Alespoň jsem ale měla neomezené povolení k pobytu, to už byl světlý začátek.

Německo je všeobecně známé svými přehnanými zákony a byrokracií, což celou věc značně ztěžuje… Tak začala má honba po úřadech a tápání v začarovaném kruhu…

Po několika měsíčním hledání zaměstnání mě pozvala k pohovoru jedna pracovní agentura z Mnichova. Považovala jsem to za ohromný úspěch, dokud jsem se tam nedozvěděla, že nové zaměstnání nenaleznu bez pracovního povolení a pracovní povolení je přidělováno jen na základě smlouvy od zaměstnavatele – ein Teufelskreis halt. Měla jsem v podstatě dvě možná řešení – buď se vdát kvůli pracovnímu povolení, jako to dělají některé východní národnosti, a nebo čekat na zázrak.

Chtělo by se Vám vdávat kvůli pracovnímu povolení? Mně ne, tak jsem holt čekala na ten zázrak… ;o)

Poté, co jsem se přestěhovala do zahraničí, se často setkávám s tím, že se mě lidé se zájmem ptají, jaké to je žít v cizím státě, komunikovat v cizím jazyce a že jsem si jistě finančně polepšila…

Samozřejmě je pravda, že se v zahraničí více vydělává, ale co pro to člověk musí obětovat a za jakých podmínek si většina Čechů nedokáže ani představit.

Nikdo Vám předem například neřekne, že Vaše studium nebude v zahraničí uznáno. Když budete mít štěstí, uznají Vám alespoň titul, ale bez studijního zaměření je Vám akademický titul stejně víceméně k ničemu.

O nás Češích se povídá, že jsme šikovný a učenlivý národ a není problém se uplatnit i v jiné branži než člověk vystudoval. V zahraničí to ale bohužel takto nefunguje. Když se ucházíte o zaměstnání, musíte doložit státně uznaný certifikát nebo studium – např. “sgn. staatlich anerkannter Sozialpädagoge“. Jinak řečeno bez státně uznaného studia Vám nikdo nedá šanci.

Já jsem se do cizího státu nechtěla stěhovat bez zaměstnání za žádnou cenu, jako bych věděla, že ten první rok by byl tak ještě daleko horší…

Dlouho jsem přemýšlela o tom, jaké to bude žít v cizím státě, ale to si člověk neumí představit, to si musí prožít!

Nejsem ten typ člověka, který se narodí v jednom městě a žije tam celý život až do své smrti. Ve svých 20-ti letech jsem byla poprvé na brigádě v Rakousku na trhání okurek s dalšími cizinci z Maďarska, Slovenska atd., ale jelikož nám nechtěli zaplatit, tak jsem si našla novou práci v Radlwirt Gasthof u Mauthausenu. O dva roky později jsem odjela na dva měsíce do německého Offenburku do McDonaldu a v roce 2004 jsem byla 8 měsíců jako aupair opět v Rakousku. Takže by se dalo říct, že život v cizí zemi pro mě bude hračka…

Ale tentokrát to bylo jiné. Dlouho jsem přemýšlela o tom, čím to je. Jestli tím, že jsem starší, nebo tím, že není návratu… Dříve když jsem jela do ciziny na brigádu,  jsem odjížděla s pocitem, že se po dvou měsících zase vrátím…Teď jsem jela s tím pocitem, že jsem vypověděla svůj byt, svoji práci, opustila svoji rodinu a známé a jedu do neznáma.

To stěhování bylo vlastně pro mě tím největším úspěchem za posledních 12 měsíců. S přítelem jsme se poznali v létě 2007, bylo to seznámení jak z nějakého románu. Byla jsem na služební cestě ve Stuttgartu na strojírenském průmyslu a vracela jsem se s přestupem v Augsburku do Čech. Jelikož jsem byla po chřipce, kterou jsem jako vždy kvuli moři práce přechodila, a byla po náročném 3-denním programu unavená, usnula jsem, jakmile jsem sedla do vlaku. Když jsem se asi za půl hodiny probrala, ležela vedle mě vizitka se vzkazem. V Augsburku na nádraží, kde jsme oba vystupovali a já přestupovala na noční vlak do Prahy, jsme vypili kafe a domluvili předběžně návštěvu. A od té doby jsme se pravidelně navštěvovali téměř každý týden nebo 14 dní.

Bohužel cestování Praha – Augsburg není  nic na delší dobu. Autem je to přijatelnější, to se dá stihnou za ca. 4,5 h, ale vlakem, kterým jsem jezdila já, to trvá 7h. Na začátku, když je člověk zamilovaný a všechno na světě mu dává jen sílu, je to dobrodružství, ale za čas to cestování začne sílu ubírat… Byl to pořádný stres letět v pátek z práce na vlak v 17.16, v Mnichově jsem byla asi v půl jedenácté a v Augsburku před dvanáctou. Víkend uteče jako voda, vlastně to není víkend, v podstatě je to 1 den…protože v neděli jsem už kolem 15. hodiny zas odjížděla zpět.

Z toho důvodu jsem začala hledat v Německu práci. Věděla jsem, že to nebude lehké, ale že to bude tak těžké, jsem si nemyslela ani náhodou 😮 . Když jsem po 6 měsících stálého posílání žádostí nebyla pozvaná ani na jediný pohovor, vzdala jsem to… Po několika měsících, kdy už  jsem ani nedoufala, že bych mohla něco najít, jsem dostala od přítelovo známé typ – u nich ve firmě hledali trenéry prodeje pro mezinárodní trh. Poslala jsem žádost a vyšlo to. Ještě teď si vzpomínám na ten pocit. Byla jsem na autobusovém nádraží v Roztylech a zvonil telefon-neznámé německé číslo. Zvedla jsem to a moje budoucí šéfová mi sdělila, že jsem přijata. Nemohla jsem tomu věřit, rozklepali se mi kolena..nevěděla jsem co říct, ani jsem se vlastně nemohla radovat. Nevěřila jsem, že to po takové době opravdu vyšlo.

20. července 2008 – můj nový začátek v Bundesrepublik Deutschland ;o)