Archive for the ‘nove zamestnani’ Category

Raum E 14

Posted: 02/06/2010 in nove zamestnani

Škola tu začíná v polovině září, takže jsem měla ještě 14 dní, abych se prokousala novým  Schulplanem a zapracovala se. Mým prvním úkolem bylo zařídit dětem místnost pro volný čas –  „Raum E14“ . Dostala jsem budget a volnou ruku při výběru. Objednala jsem jim sedačky, stoly a židle, skříňky, polštáře a květiny. Taky dostali rádio, časopisy, stolní hry, kicker, stolní tenis. V místnosti zůstal v rohu bar, který na začátku spíše překážel, ale později se ukázalo, že tam můžeme uskutečnit naše kurzy vaření. ;o)

Ta místnost pro volný čas, alespoň dle mého názoru, vypadá supr. Ale jediný feedback, co jsem od dětí dostala, byl: „No samozřejmě, škola chce na nás ušetřit, tak koupila věci z Ikei…“

Kdysi mi můj otec říkal, že jsem nevděčná, že mám počkat, jak se ke mě budou chovat jednou moje vlastní děti. Ale myslím, že neměl pravdu. My bychom dali tenkrát na gymplu nevím co za to mít takový luxus. My jsme byli vděční a taky hrdí za pohovku a rychlovarnou konvici ve třídě, co nám zasponzorovali rodiče jedné ze spolužaček.

My jsme byli jiní, ze staré školy jak by řekli naši rodiče….

Reklamy

Nemůžu říct, jestli jsou německé děti horší než české, ale každopádně jim rodiče více dovolí a vyrůstají ve větším luxusu, kromě přistěhovalců samozřejmě…Ale jako všude je nejdůležitější poznat jejich osobnost a přistupovat ke každému s jiným měřítkem. Brácha se smál, že nechápe, jak já můžu pracovat s puberťáky – mám 7. – 10. třídu. Ale brácha mě holt vidí jinak než cizí děti, vidí mě očima o 11 let mladšího bratra…

Uznávám, že bylo někdy těžké, vybudovat si u dětí respekt. Jsem v učitelském kolektivu jedna z nejmladších, toto byla má první práce v pedagogickém oboru s mladistvími a jěště k tomu cizinka. Ale po několika měsících se mi to podařilo. Musím ale přiznat, že ty první tři měsíce nebyly jednoduché a byly i dny, kdy mi nebylo zrovna do zpěvu. Čekají na každou chybu, kterou učitel udělá, jsou drzí a velice rádi diskutují…

Mám je ale všechny moc ráda, každý je jiný a svým způsobem náročný! Když jich je pohromadě 40, tak ten den stojí za to… Jsou dny, kdy mě úplně uvádí v šílenství a když přijedu domu, sednu na gauč a koukám zbytek večera jen na telku se sklenkou vína. Pak jsou dny, kdy jsou úplně super, kdy se nám povede projekt a jsou spokojení, to mi dává sílu. Jsou to trochu jak moje děti…

Když jsem tenkrát seděla v regionálním expresu z Prahy a rozčilovala se kvůli hlasitě řvoucím a sem a tam pendlujícím německým puberťákům, nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že jednou – vlastně za necelé 2 roky – budu pracovat na německé škole, rozčilovat se s nimi ještě více a udělovat jim jeden trest za druhým. Takový paradox!

Jeden z žáků se mě na začátku školního roku zeptal, jestli jsem si už jako malá holka přála pracovat na německé škole jako pedagogická pracovnice. Co v té chvíli říct? Ano. Ne. Byl to osud? Asi jsem řekla něco ve smyslu: „Vystudovala jsem učitelku pro gymnázia a to jsem si přála i dělat…“

Po osmi měsících stálého hledání práce, kdy jsem poslala více jak 300 žádostí na různé pozice a již vůbec nedoufala, že nějakou práci najdu, mi na cestě na dovolenou volali z jedné privátní školy v Dachau a nechali zprávu na záznamníku: „Wir möchten gerne Frau Jiraskova einstellen.“ Když jsem tuto větu slyšela asi po třetí, začala jsem se radovat, nemohla jsem tomu vůbec uvěřit.